A čas letí. K internetu jsem už pak po celý náš thajský pobyt sedly jen k vyřízení nezbytné korespondence. A tak tedy několik týdnů po prvním a jediném příspěvku:
Psát cestopis, které město, wat, pláž, hostel, restauraci jsme navštívily asi ne. Těch je všude hafo. Tak se spíše pokusíme naťuknout atmosféru a naše prožitky.
V prvním nástřelu jsme se hodně rozepsaly o jídle. Ukázalo se, že to nebyl jen první zážitek, ale zážitek celé naší dovolené. Možná přízemní a konzumní. Ale rozhodně zásadní. (Doporučení první: chcete-li se dobře najíst, jeďte do Thajska).
Ne, opravdu přísaháme, že kromě jídla nás poznamenalo i jiné: vlídná setkání s (pouze thajsky hovořícími) starousedlíky, bílopískové ostrovy, které ještě odolávají výstavbě obřích hotelových komplexů, mírumilovná nálada ve watech, uznávání a obdivování Buddhy a pana krále, tržnice, pocit bohatství, thajská úslužnost a cestování vlakem.
Naše putování bylo vesměs pozitivní, ale přeci jen není všechno růžové. Thajci jsou i nespolehliví, nedochvilní a neochotní řešit nepříjemné situace. A v turistických oblastech (asi jako všude) se krade. (Doporučení druhé: nevěřte sejfům na cennosti v recepci hotelů).
Vlídná setkání. (Doporučení třetí: vždy s sebou noste tužku a papír)
Mimo turistické oblasti je znalost angličtiny zbytečná. Odchýlíte-li se od míst popsaných v průvodci, stanou se jediným dorozumívacím prostředkem thajština, citoslovce, papír s tužkou a posunky. První jsme nedaly. Thajština je velice komplikovaná, především kvůli intonaci. Když jsme vyřkly s českým (resp. naším jihočeským) akcentem název místa, kam se potřebujeme dostat, např. Amphawa, reakce nulová. Napsaly jsme totéž vyřčené slovo a oni se začali smát (smějí se skoro pořád), zaintonovali totéž asi jako Amphaaaaawaaaaa. A bylo jasno. Následoval popis cesty rukama, nohama, hlouček 10 Thajců vcukuletu. Vlevo, vpravo, busem. A jste tam. Pochopily jsme a rozhodly se ještě podívat po okolí a sehnat pro změnu zase něco k jídlu. Ale to už nešlo. Jakmile jsme se odchýlily z vysvětlené trasy, běželi za námi, vstupovali do cesty, šermovali rukama a posílali správným směrem. Takže v momentě, kdy je vám vysvětlena cesta, celé okolí dbá, abyste nesešli na scestí. Nebylo neobvyklé, aby nás někdo z oslovených (když byli posunky na popis cesty krátké), doprovázel na místo samé.
Bílopískové ostrovy. (Doporučení čtvrté: nebojte se monzunů)
Bohužel, čas, ani roční doba nedovolila prozkoumat více ostrovů než jeden jediný vzoreček z Thajského zálivu - ostrov KoPhangan. Není to ten úplně ostrov trosečníků, kterých lze zde prý nalézt mnoho, ale ani thajské Bibione. Dle Lonely Planetu ostrov baťůžkářů, a fleshkařů. Terminus technicus fleshkaři je batůžkář, který chce být online. Takže má v batůžku přibalený notebook, pak ipod a podobné vymoženosti. Typický cestující s námi na trajektu z pevniny byl 25letý běloch anglicky hovořící. Což se úplně vymykalo naším statistikám určených „by voko“ návštěvníků Thajska. Tak 85 % Asiatů, vyskytujících se převážně u ruin či v chrámech. Mezi bělochy zase tak ¾ Australanů. Procento mužů sexturistů radši odhadovat nechceme. Češi za celou dobu ani jediný. Asi to bylo dáno roční dobou. Na jižní polokouli zima, u nás léto. Třeba to v lednu bude úplně jinak. Ověřím.
Ostrov byl vybrán na základě maminky pečlivého zkoumání červnového počasí. Protilehlé západní pobřeží Andamanského moře bylo vyšachováno ze hry, neboť v této době monzunů se tam zastaví život. A vyplatilo se. Monzun na východním pobřeží Thajského zálivu neobtěžoval vůbec. Občas sice průtrž, ale velice krátká, a vzduch se neochladil ani o stupeň. Na severu ostrova na Bottle beach jsme spočinuly déle, než jsme původně zamýšlely. Odříznuté od světa, dopraveny lodí, půl kilometru dlouhá sněhobílá pláž mezi zelenými kopci porostlými tropickými rostlinami (převažovala palma kokosová), klidné moře (tak 30 °C), občas zčeřené loďkou, která přivezla turisty na koupačku, odkázané na místní výtečně vyvařující restauraci (za příznivé ceny) s knihami od Larssona Stiega, všehovšudy asi 20 spolubydlících. Pohled z postele (nepoeticky) : šňůra se schnoucími plavkami, palmové listy, houpací síť, písek, dřevené lehátko, moře. ZTRACENI (Y). Jen Jack a Sawyer v nedohlednu:-) Ale to byla jediná chybička (pokud se nepřítomnost urostlých hrdinu dá takto nazvat) na kráse.
Splynutí ve watech. (Doporučení páté: Když je vám vedro, jděte do watu)
Malinko předimenzovaný název odstavce, nad kterým budou buddhisté a znalci kroutit hlavou, ale určitě na nás dýchla atmosféra watů. Waty většinou obklopuji zahrady s lavičkami, občerstvením a prodejny lotosů a vonných svíček. Tak jsme párkrát zainvestovaly a udělaly Buddhovi radost. A to nejen podarováním oblíbených předmětů, ale třeba i vložením čtvrťáku do každé ze 124 mističek. Pak prý budeme mít dlouhý život, štěstí a zdraví a o krůček blíže k nirváně. No, ale bohužel jsme až posléze zjistily, že holky nirvány vůbec dosáhnout nemůžou. Ty musí nejdřív sekat latinu, poslouchat páníčka, pracovat, dělat dobré skutky. Teprve po odžití několika holčicích životů se třeba podaří narodit jako muž. Ale nelitujeme. Navíc, když se pouští mince do mističek a jde několik lidi za se sebou, krásně to zní!
Obdiv ke královi.
Všude, i v poslední vesnické chaloupce na muřích nožkách, visi portrét pana krále, jeho manželky a nezřidkakdy celé rozvětvené rodiny. Fotografie oficiální, některé staré desítky let, fotografie otištěné v časopisech, pan král řidič, plavec, čtenář…. Jednou jsme se zastavily v pouliční vývařovně, čekaly, než se udělá jídlo, a očumovaly kolem. Pohledy mířily i na obrázky královské rodiny. "Víte, kdo to je, madam? To je můj král.", nám s rozzářenýma očima sdělila kuchařka. Zda někdy u nás v česku uslyšíme hrdé „To je můj prezident.“
Tržnice. (Doporučení šesté: Vezměte si na nákupy s sebou jen omezenou hotovost)
Všude. Za pár korun vše. Obchoduje se na každém rohu, pod každou střískou, na každém kousku průchozího chodníku. Malovaly jsme si, jak obnovíme šatník. Má to ale ALE. Neexistuji tu totiž velikosti XS-XXL, ani S – XL. Jen ONE SIZE. Thajky jsou v drtivé většině velké tak 160 cm, váha kolem 40kg. My 173 cm a více. Váha nedůležitá. Takže smůla. Textil, trička, tílka se tu dají pořídit od 20Kc, a překvapilo nás, že mnoho svršků je velice vkusných. Ochuzeny o halenky, svetříky, šatičky, vynahradily jsme si to (alespoň některé z nás) na asi 10 kašmírových, hedvábných šálkách, šálech a šátcích a 20 náušnicích (od 5Kc/kus) a korálcích a tak. Nemáme rády upomínkové předměty. Ale kupodivu i ty lapače prachu tady měly solidní úroveň a určitě by potěšily. A i naši averzi k umělým květinám tu zlomily. Nebýt to tak daleko, možná bychom pár vyumělkovaných kousků vezly s sebou. Ale nakonec se nekonaly ani upomínkové předměty, ani umělé květiny, ale několik kilo a druhu živého ovoce a sladkokyselé ňamky ze 7eleven. Protože prostě pochutinky vítězily nad tím vším. Ještě za zmínku stoji, že je v průvodcích doporučeno oblečení zahalující kolena a ramena. Ale není to tak. V Bangkoku i jiných, alespoň trochu turistických oblastech, se chodí v pidi sukýnkách, pidi šortečkách, pidi šatičkách a vše se blýská. A k tomu strašně světlé make upy. Prý je to krásné.
Pocit bohatství. (Doporučení sedmé: rozmazlujte se)
Všechny thajské ceny jsou poloviční, třetinové, čtvrtinové než v Čechách. A tak si můžete téměř všechno dovolit Je to (alespoň pro nás) strašný luxus. Nepočítat (a když, tak úplně minimálně). Tak jen pro obrázek. Nejdražší ubytování jsme měly na ostrově (na ostrovech všeobecně dráže než na pevnině) KoPhanghan. Chatička s ventilátorem přímo na pláži v první řadě – 450 bathu/2osoby/noc. Na severu v Chang Mai pokoj s klimatizací za 290 bathu noc (1 THB v té době 0,62 CZK). Jídlo od 20 bathu (regulérní, teplé, výborné, rozhodně neméně kvalitní než v restauracích) na ulici do 100 bathu v ostrovní restauraci. Litr vody cca 12B, půllitr Coly 15-20B. Malé pivo v restauraci 40B – 60B (to bylo kolikrát dražší než jídlo!). Cesta nočním lůžkovým vlakem, 2. třída s klimatizací, naprostý luxus, Chiang Mai - Ayutthaya (necelých 700km) za cca 600B. Cesta z ostrova do Bangkoku čítající: taxi do přístavu, loď na pevninu, taxi na autobusovou zastávku, klimatizovaný noční bus do Bangkoku – 600B. Cesta taxíkem přes půl hlavního města 100B. Thajské masáže 60min od 150B do 300B (cena ostrovní). A tak vypadal náš podvečer třeba i takto: večeře, pití co hrdlo ráčí, odpočinek po večeři na pedikúře, mávnutí na taxíka a odvoz k další relaxaci do hotelu. Člověk by si zvyknul závratnou rychlosti.
Pracovitost. (Doporučeni osmé: po návratu z dovolené v pracovním procesu si libujte: za cca 8 hodin padla!)
Nabyly jsme dojmu, že Thajky moc neperou ani nevaří. Prádelen je totiž všude strašná spousta. Kilo prádla vyprat, vyžehlit, naskládat do komínku stoji tak 20B. Pouliční vývařovny všechny dobroty nalévají do igeliťáku, takže se mnoho Thajců se pohybuje po ulici s několika pytlíčkami dobrot. Doma jen odgumičkují přelijí do mističek (snad), dochutí cukrem a chilli, občas oříšky a požívají. Prý, když hospodyňka vaří doma, stejně nic neušetří. To ale o pracovitosti Thajců nevypovídá, ba právě naopak. ALE. Třeba tam, kde se vaří, začínají od brzkého rána a končí před půlnocí. Pokud to není jen vozíček na kolečkách, ale zastřešené přízemí u domečku, je zapojena chodu podniku celá rodinka, a to i nejmenší děti. Často je součásti jídelny i obývací pokoj s televizí. Tak si tak jíte u jednoho ze stolečků a vedle vás se odehrává všední život rodiny, psaní úkolů, sledování telenovel. Po očku ale všichni sleduji, co je třeba. Přikrájet zeleninu, odnést nádobí, přinést led. A funguje to.
Cestováni vlakem. (Doporučení deváté: po návratu z dovolené nejezděte ČD)
Cesta nočním vlakem má svůj pevný řád. Po nastoupení do určeného vagonu na jízdence se vybalí igelitové sáčky s jídlem, lepivá rýže, nakrájené ovoce s cukrem a chilli, chipsy nebo alespoň instantní nudlová polévka. Horkou vodu na její zalití seženete v každém vagonu. Po večeři přijde personál, který začne skládat sedačky na lehátka a povlékat je. To je pokyn ke spánku. Obdobně ráno, když vám odhrnou záclonku a dělají z vaší postele opět sedačku, poznáte, že je čas stávat. Jednoznačně nejpohodlnější prostředek na dlouhé vzdálenosti. A že jsme jich zkusily mnoho: autobus, taxi, rikšu, vodní MHD, trajekt, kolo a slona.
Závěr.
Závěr je jednoznačný! Nejpozději na mateřskou a některé z nás na důchod zpět!!!
Psát cestopis, které město, wat, pláž, hostel, restauraci jsme navštívily asi ne. Těch je všude hafo. Tak se spíše pokusíme naťuknout atmosféru a naše prožitky.
V prvním nástřelu jsme se hodně rozepsaly o jídle. Ukázalo se, že to nebyl jen první zážitek, ale zážitek celé naší dovolené. Možná přízemní a konzumní. Ale rozhodně zásadní. (Doporučení první: chcete-li se dobře najíst, jeďte do Thajska).
Ne, opravdu přísaháme, že kromě jídla nás poznamenalo i jiné: vlídná setkání s (pouze thajsky hovořícími) starousedlíky, bílopískové ostrovy, které ještě odolávají výstavbě obřích hotelových komplexů, mírumilovná nálada ve watech, uznávání a obdivování Buddhy a pana krále, tržnice, pocit bohatství, thajská úslužnost a cestování vlakem.
Naše putování bylo vesměs pozitivní, ale přeci jen není všechno růžové. Thajci jsou i nespolehliví, nedochvilní a neochotní řešit nepříjemné situace. A v turistických oblastech (asi jako všude) se krade. (Doporučení druhé: nevěřte sejfům na cennosti v recepci hotelů).
Vlídná setkání. (Doporučení třetí: vždy s sebou noste tužku a papír)
Mimo turistické oblasti je znalost angličtiny zbytečná. Odchýlíte-li se od míst popsaných v průvodci, stanou se jediným dorozumívacím prostředkem thajština, citoslovce, papír s tužkou a posunky. První jsme nedaly. Thajština je velice komplikovaná, především kvůli intonaci. Když jsme vyřkly s českým (resp. naším jihočeským) akcentem název místa, kam se potřebujeme dostat, např. Amphawa, reakce nulová. Napsaly jsme totéž vyřčené slovo a oni se začali smát (smějí se skoro pořád), zaintonovali totéž asi jako Amphaaaaawaaaaa. A bylo jasno. Následoval popis cesty rukama, nohama, hlouček 10 Thajců vcukuletu. Vlevo, vpravo, busem. A jste tam. Pochopily jsme a rozhodly se ještě podívat po okolí a sehnat pro změnu zase něco k jídlu. Ale to už nešlo. Jakmile jsme se odchýlily z vysvětlené trasy, běželi za námi, vstupovali do cesty, šermovali rukama a posílali správným směrem. Takže v momentě, kdy je vám vysvětlena cesta, celé okolí dbá, abyste nesešli na scestí. Nebylo neobvyklé, aby nás někdo z oslovených (když byli posunky na popis cesty krátké), doprovázel na místo samé.
Bílopískové ostrovy. (Doporučení čtvrté: nebojte se monzunů)
Bohužel, čas, ani roční doba nedovolila prozkoumat více ostrovů než jeden jediný vzoreček z Thajského zálivu - ostrov KoPhangan. Není to ten úplně ostrov trosečníků, kterých lze zde prý nalézt mnoho, ale ani thajské Bibione. Dle Lonely Planetu ostrov baťůžkářů, a fleshkařů. Terminus technicus fleshkaři je batůžkář, který chce být online. Takže má v batůžku přibalený notebook, pak ipod a podobné vymoženosti. Typický cestující s námi na trajektu z pevniny byl 25letý běloch anglicky hovořící. Což se úplně vymykalo naším statistikám určených „by voko“ návštěvníků Thajska. Tak 85 % Asiatů, vyskytujících se převážně u ruin či v chrámech. Mezi bělochy zase tak ¾ Australanů. Procento mužů sexturistů radši odhadovat nechceme. Češi za celou dobu ani jediný. Asi to bylo dáno roční dobou. Na jižní polokouli zima, u nás léto. Třeba to v lednu bude úplně jinak. Ověřím.
Ostrov byl vybrán na základě maminky pečlivého zkoumání červnového počasí. Protilehlé západní pobřeží Andamanského moře bylo vyšachováno ze hry, neboť v této době monzunů se tam zastaví život. A vyplatilo se. Monzun na východním pobřeží Thajského zálivu neobtěžoval vůbec. Občas sice průtrž, ale velice krátká, a vzduch se neochladil ani o stupeň. Na severu ostrova na Bottle beach jsme spočinuly déle, než jsme původně zamýšlely. Odříznuté od světa, dopraveny lodí, půl kilometru dlouhá sněhobílá pláž mezi zelenými kopci porostlými tropickými rostlinami (převažovala palma kokosová), klidné moře (tak 30 °C), občas zčeřené loďkou, která přivezla turisty na koupačku, odkázané na místní výtečně vyvařující restauraci (za příznivé ceny) s knihami od Larssona Stiega, všehovšudy asi 20 spolubydlících. Pohled z postele (nepoeticky) : šňůra se schnoucími plavkami, palmové listy, houpací síť, písek, dřevené lehátko, moře. ZTRACENI (Y). Jen Jack a Sawyer v nedohlednu:-) Ale to byla jediná chybička (pokud se nepřítomnost urostlých hrdinu dá takto nazvat) na kráse.
Splynutí ve watech. (Doporučení páté: Když je vám vedro, jděte do watu)
Malinko předimenzovaný název odstavce, nad kterým budou buddhisté a znalci kroutit hlavou, ale určitě na nás dýchla atmosféra watů. Waty většinou obklopuji zahrady s lavičkami, občerstvením a prodejny lotosů a vonných svíček. Tak jsme párkrát zainvestovaly a udělaly Buddhovi radost. A to nejen podarováním oblíbených předmětů, ale třeba i vložením čtvrťáku do každé ze 124 mističek. Pak prý budeme mít dlouhý život, štěstí a zdraví a o krůček blíže k nirváně. No, ale bohužel jsme až posléze zjistily, že holky nirvány vůbec dosáhnout nemůžou. Ty musí nejdřív sekat latinu, poslouchat páníčka, pracovat, dělat dobré skutky. Teprve po odžití několika holčicích životů se třeba podaří narodit jako muž. Ale nelitujeme. Navíc, když se pouští mince do mističek a jde několik lidi za se sebou, krásně to zní!
Obdiv ke královi.
Všude, i v poslední vesnické chaloupce na muřích nožkách, visi portrét pana krále, jeho manželky a nezřidkakdy celé rozvětvené rodiny. Fotografie oficiální, některé staré desítky let, fotografie otištěné v časopisech, pan král řidič, plavec, čtenář…. Jednou jsme se zastavily v pouliční vývařovně, čekaly, než se udělá jídlo, a očumovaly kolem. Pohledy mířily i na obrázky královské rodiny. "Víte, kdo to je, madam? To je můj král.", nám s rozzářenýma očima sdělila kuchařka. Zda někdy u nás v česku uslyšíme hrdé „To je můj prezident.“
Tržnice. (Doporučení šesté: Vezměte si na nákupy s sebou jen omezenou hotovost)
Všude. Za pár korun vše. Obchoduje se na každém rohu, pod každou střískou, na každém kousku průchozího chodníku. Malovaly jsme si, jak obnovíme šatník. Má to ale ALE. Neexistuji tu totiž velikosti XS-XXL, ani S – XL. Jen ONE SIZE. Thajky jsou v drtivé většině velké tak 160 cm, váha kolem 40kg. My 173 cm a více. Váha nedůležitá. Takže smůla. Textil, trička, tílka se tu dají pořídit od 20Kc, a překvapilo nás, že mnoho svršků je velice vkusných. Ochuzeny o halenky, svetříky, šatičky, vynahradily jsme si to (alespoň některé z nás) na asi 10 kašmírových, hedvábných šálkách, šálech a šátcích a 20 náušnicích (od 5Kc/kus) a korálcích a tak. Nemáme rády upomínkové předměty. Ale kupodivu i ty lapače prachu tady měly solidní úroveň a určitě by potěšily. A i naši averzi k umělým květinám tu zlomily. Nebýt to tak daleko, možná bychom pár vyumělkovaných kousků vezly s sebou. Ale nakonec se nekonaly ani upomínkové předměty, ani umělé květiny, ale několik kilo a druhu živého ovoce a sladkokyselé ňamky ze 7eleven. Protože prostě pochutinky vítězily nad tím vším. Ještě za zmínku stoji, že je v průvodcích doporučeno oblečení zahalující kolena a ramena. Ale není to tak. V Bangkoku i jiných, alespoň trochu turistických oblastech, se chodí v pidi sukýnkách, pidi šortečkách, pidi šatičkách a vše se blýská. A k tomu strašně světlé make upy. Prý je to krásné.
Pocit bohatství. (Doporučení sedmé: rozmazlujte se)
Všechny thajské ceny jsou poloviční, třetinové, čtvrtinové než v Čechách. A tak si můžete téměř všechno dovolit Je to (alespoň pro nás) strašný luxus. Nepočítat (a když, tak úplně minimálně). Tak jen pro obrázek. Nejdražší ubytování jsme měly na ostrově (na ostrovech všeobecně dráže než na pevnině) KoPhanghan. Chatička s ventilátorem přímo na pláži v první řadě – 450 bathu/2osoby/noc. Na severu v Chang Mai pokoj s klimatizací za 290 bathu noc (1 THB v té době 0,62 CZK). Jídlo od 20 bathu (regulérní, teplé, výborné, rozhodně neméně kvalitní než v restauracích) na ulici do 100 bathu v ostrovní restauraci. Litr vody cca 12B, půllitr Coly 15-20B. Malé pivo v restauraci 40B – 60B (to bylo kolikrát dražší než jídlo!). Cesta nočním lůžkovým vlakem, 2. třída s klimatizací, naprostý luxus, Chiang Mai - Ayutthaya (necelých 700km) za cca 600B. Cesta z ostrova do Bangkoku čítající: taxi do přístavu, loď na pevninu, taxi na autobusovou zastávku, klimatizovaný noční bus do Bangkoku – 600B. Cesta taxíkem přes půl hlavního města 100B. Thajské masáže 60min od 150B do 300B (cena ostrovní). A tak vypadal náš podvečer třeba i takto: večeře, pití co hrdlo ráčí, odpočinek po večeři na pedikúře, mávnutí na taxíka a odvoz k další relaxaci do hotelu. Člověk by si zvyknul závratnou rychlosti.
Pracovitost. (Doporučeni osmé: po návratu z dovolené v pracovním procesu si libujte: za cca 8 hodin padla!)
Nabyly jsme dojmu, že Thajky moc neperou ani nevaří. Prádelen je totiž všude strašná spousta. Kilo prádla vyprat, vyžehlit, naskládat do komínku stoji tak 20B. Pouliční vývařovny všechny dobroty nalévají do igeliťáku, takže se mnoho Thajců se pohybuje po ulici s několika pytlíčkami dobrot. Doma jen odgumičkují přelijí do mističek (snad), dochutí cukrem a chilli, občas oříšky a požívají. Prý, když hospodyňka vaří doma, stejně nic neušetří. To ale o pracovitosti Thajců nevypovídá, ba právě naopak. ALE. Třeba tam, kde se vaří, začínají od brzkého rána a končí před půlnocí. Pokud to není jen vozíček na kolečkách, ale zastřešené přízemí u domečku, je zapojena chodu podniku celá rodinka, a to i nejmenší děti. Často je součásti jídelny i obývací pokoj s televizí. Tak si tak jíte u jednoho ze stolečků a vedle vás se odehrává všední život rodiny, psaní úkolů, sledování telenovel. Po očku ale všichni sleduji, co je třeba. Přikrájet zeleninu, odnést nádobí, přinést led. A funguje to.
Cestováni vlakem. (Doporučení deváté: po návratu z dovolené nejezděte ČD)
Cesta nočním vlakem má svůj pevný řád. Po nastoupení do určeného vagonu na jízdence se vybalí igelitové sáčky s jídlem, lepivá rýže, nakrájené ovoce s cukrem a chilli, chipsy nebo alespoň instantní nudlová polévka. Horkou vodu na její zalití seženete v každém vagonu. Po večeři přijde personál, který začne skládat sedačky na lehátka a povlékat je. To je pokyn ke spánku. Obdobně ráno, když vám odhrnou záclonku a dělají z vaší postele opět sedačku, poznáte, že je čas stávat. Jednoznačně nejpohodlnější prostředek na dlouhé vzdálenosti. A že jsme jich zkusily mnoho: autobus, taxi, rikšu, vodní MHD, trajekt, kolo a slona.
Závěr.
Závěr je jednoznačný! Nejpozději na mateřskou a některé z nás na důchod zpět!!!
Komentáře
Okomentovat