Napad bezet pul maraton uz nosim v hlave tak 2-3 roky, jenze ten prazsky je vzdycky hned zkraje jara, cili v dobe, kdy vetsinou nemam nabehano ani metr (a jen o par metru vic na bezkach). Ten v Dunedinu (mesto, kde studuju) je v zari, takze taky vpodstate zkraje jara, ale podminky na trenovani jsou tu vice nez prihodne. Krome toho, ze v zime nesnezi, jsou tu krasne bezecke trasy, zacinajici skoro v miste, ke bydlim, a navic tu vsichni behaji. Mladi, stari, zeny, muzi, profesionalni sportovci i pejskari. Bezecky opravdu inspirativni prostredi.
Kratce po prijezdu na Novy Zeland, asi v pulce cervence, jsem se tedy hned zaregistrovala na pulmaraton, ktery se kona 12. zari, abych mela motivaci trenovat. Mela jsem tak 7 tydnu na pripravu. Stahla jsem si nejaky bezecky plan, ale tim veskere planovani skoncilo. Chodila jsem tak trikrat tydne behat od 40 do 65 minut, vzdalenostne netusim. Mela jsem vcelku dobry pocit, ze se zlepsuju.
Bohuzel posledni tri tydny pred samotnym pulmaratonem uz jsem nebyla behat ani jednou. Duvody proc ne, se vzdycky najdou, ja mam tyhle: 3. tyden pred jsem byla vpodstate zavrena v knihovne a psala eseje, projekty a jine formy projevu mojich schopnosti a jeste bylo hnusne, pak nasledovala tydenni midsemestr break na Tonze, no a posledni tyden pred akci uz jsem se bala jit behat, abych nebyla unavena. Tak jsem si akorat precetla nejake rady na internetu a zapamatovala si nasledujici tri. 1.) nasnidej se dve, tri hodiny pred behem. 2.) na obcerstvovaci stanici se zastav a v klidu napij 1-2 dl vody, bezet s vodou a honit vteriny nema v mem pripade smysl a za 3.) mi v hlave utkvela veta, kterou slysel nejaky pan na maratonu, kdyz kulhal v krecich, tak dostal herdu do zad od jineho zavodnika se slovy “zaber, za mesic si an to ani nevzpomenes”.
Na start jsem tedy nastupovala nejiste a s velkym respektem, uklidovana tim, ze ve stejne dobe a na stejne trase budou i rekreacni chodci, mezi ktere se pripadne zaradim, az nebudu moc. Startovalo asi 1500 bezcu a trasa vedla nejprve pristevem, coz nebylo moc oku lahodici prostredi, a pak kolem zalivu az do dalsiho pristavu. Chvilema se bezelo mimo silnici, ale porad po asfaltu, coz byly nejkrasnejsi partie, chvilema po silnici za omezeneho provozu. Prvnih deset kilometru bylo rovnych, pak se to trochu vlnilo, s asi ctyrma velkyma kopcema. Obcerstvovaci, resp. obycejne vodni, stanice byly po peti kilometrech.
Nakonec to proste slo. Po pocatecnim davovem vybehu, kdy clovek musel resit vsechno kolem, jen ne sebe, jsem se dostala do pravidelneho tempa, Blur v usich, more po prave ruce a slunecne pocasi. Nakonec jsem tak vydrzela bezet celou cestu. Je to docela zvlastni stav, cely pohyb tela se jaksi zautomatizoval, proste neslo bezet ani pomaleji, ani rychleji, ani treba trochu jinak hybat rukama. Docela jsem si to uzivala, a i nejake krize se mi vyhnuly.
Do cile jsem tak pribehla za 2hod a 24 min, s tim, ze jsem samozrejme unavena byla, ale nebyla uuuplne grogy. Takze je docela motivace bezet dalsi pulmaraton. Asi konecne ten prazsky? Na to, ze se cloveku dva dny po behu chodi spatne ze schodu a nemuze kvuli puchyrum obout zadne boty, se totiz rychle zapomene.
Komentáře
Okomentovat