Milford Trek patří mezi devět tzv. Great Walks na Novém Zélandě. Kategorie Great Walks znamená, že cesty vedou nádhernými scenériemi, národními parky, jsou výtečně značeny a udržovány. Zároveň jsou ale tak populární, že v sezoně (konec října – konec dubna) se musí rezervovat, neb je na ně denně vpuštěn jen omezený počet návštěvníků. Na některých se ani nesmí stanovat, ale spát v určených chatách. A pokud stanovat lze, i místo na stan si musíte rezervovat.
Milford trek, označovaný jako „the finest walk in the world“ je rezervačním šílenstvím obzvláště proslulý. Kapacita 50 lidí denně prostě nedostačuje poptávce a trek je vyprodaný půl roku dopředu. Popravdě mě tohle dost odradilo, neb jeden z důvodu proč se ráda potuluju po horách je právě ta svoboda. Takže jsem myslela, že si prostě tenhle trekařský symbol Nového Zélandu nechám ujít.
První víkend v říjnu jsme s partou lidí naplánovali Kepler trek, ale ten byl kompletně pod sněhem. Městečko Te Anau je však výchozím místem právě i pro Milford trek, který nám byl doporučen o trochu spíše než Kepler, ale pořád nedoporučen:-) Sněhu tam sice tolik není, zato trek křižuje 52 lavinových cest, některé mosty jsou kvůli lavinám odstraněny a lavinové riziko bylo pro ten víkend označeno jako velmi vysoké. Nicméně to, že tam po třech měsících vypravili první loď výletníků (přístup na trek i z treku je vodou) nám dodalo odvahu.
Protože laviny, protože žádný signál na mobil a protože jsme byli závislí na vodní dopravě, která na nás měla za tři dny čekat na druhém konci treku, jsme do batohu přibalili pořádně těžké rádio s asi 40 metrovým drátem. Nejdřív jsem trochu protestovala, neb se mi ta věc za 50 dolarů vůbec nelíbila, ale nakonec jsme se skamarádili.
V sobotu ráno na palubě lodi jedoucí dvě a půl hodiny na začátek treku, byla naše už tak mezinárodní skupina (já, dvě Američanky, Švýcar, Němec, Fin) doplněna o další dva Španěly a Němku. Pěšina byla zpočátku výtečně upravená, široká skoro jako chodník a taky tak hladká. Mohli jste jít spokojeně vedle sebe a vyprávět si, neboť nehrozil žádný kořen nebo větší kamen, o který by šlo zakopnout. Asi po hodině jsme narazili na první chatu, Clinton hut. Teda chatu, kdyby to mělo kostel, vypadalo by to spíše jako vesnice. Několik baráčků sloužící jako ložnice, kuchyně, obývák, oddělené pánské a dámské záchody, sprchy! No, někde těch 50 lidí v sezóně spát musí. A tohle je jejich první povinná zastávka. Brrr. A to jsem ještě nezmínila, že v té sezóně taková noc na chatě stojí 50 NZD. A i když další chata Mintaro hut, kam jsme mířili my, je jen dalších 6 hodin cesty, prostě tam jít nemůžete, neb tam je už zas jiných 50 lidí.
Náš první a normálně tedy druhý den treku vedl nádherným údolím Clinton Valley. Údolí je hluboko zařízlé a okolní hory pěkně strmé. Naštěstí už na nich moc sněhu nebylo, ale pod nimi jsme viděli zbytky lavin. Mazec co taková lavina dokáže, smetené stromky jsou nejnápadnějším znakem. Bylo nádherně, takže jsme si užívali přestávek na svačinu, na kochání, na focení. První lehké stoupání a zároveň první sníh se objevil až na konci dne. Pohoda.
Ihned po příchodu na chatu zažijeme překvapení a zklamání. Lidi, co vyrazili den před námi, se celý den neúspěšně snažili přejít sedlo Mackinonn Pass (1069 m n. m.). Vypadali dost zkušeně. Na večer to šel obhlídnout podle vzhledu a vybavení drsný horal z Austrálie a přišel se slovy, že se vrací zpět, že to nepůjde. Prý volali s kapitánem lodi a my se taky máme vrátit s nimi, že loď pro nás další den nepojede. Vrátit? Aniž bychom to zkusili? To se naštěstí nikomu nechtělo. Když to nepůjde, holt si užijeme den v přírodě. Takže jsme taky vytáhli rádio a zavolali a poprosili, že to taky chceme zkusit.
Podmínky na přechod sedla byli ideální. Opět azuro, část cesty nám usnadnili stopy ve sněhu z předešlého dne. Ty ale zanedlouho skončily. V ten moment jsme si za námi naštěstí všimli nenápadně nápadných stromků pravidelně od sebe. To je správná cesta. Sněhu přibývalo, brodili jsme se po pás, značení žádné. V tu chvíli jsem byla opravdu vděčná švýcarské a finské armádě, že tak pěkně kluky vycvičila. Uměli výtečně číst mapu a střídali se ve vyšlapávání cesty. Za 4 hodiny jsme byli v sedle. Cesta je psaná na dvě hodiny a my předešlý den šli všechno tak o třetinu rychleji. Ale hurá. Fakt jsem byla překvapená, jak náročné může být překrosit tisíci metrové sedlo. No jo, ale na Zélandu, bohatém na srážky je to jiné, i ledovce tu mají hned u moře. Na vrcholu jsme byli odměněni nádhernými panoramaty a záchodem s nejkrásnějším výhledem v celém Fjordland. Taky jsem tu poprvé viděla papouška kea. Ale já jsem očividně pro papouška první turista nebyla. Zkušeně otevřel krosnu a vytáhl z ní jen dvě věci, iPod a kreditku.
Dali jsme to. Ale vyhráno ještě nebylo. Do teďka jsme laviny jen viděli a slyšeli na protilehlém svahu, teď jsme se ale do podobné oblasti měli vrhnout. Snažili jsme se najít bezpečnější cestu dolů, která se používá právě při lavinovém nebezpečí. Žádné značení, žádná cesta, všude sníh. Ale kluci to trefili. A kus po sestupu jsme potkali týpka, který šel trek od konce, ale ne celý, jen si chtěl vyběhnout do sedla. Jeho stopy nám opět velmi usnadnili klesání. V dalším údolí byl nespočet vodopádů, a to i ten největší na Novém Zélandu (Suthernland falls, 580 m). Whiskey s výhledem na něj chutnala ještě lépe, než kdekoliv jinde po cestě. V Dumpling hut jsme si znova zavolali rádiem, že jsme to přešli, a ať na nás teda čekají na konci, nikoliv začátku treku.
Poslední den je asi nejméně atraktivní, neb je člověk pořád v novozélandské buši. Ale pořád je to pěkný, jen je člověk rozmazlený z předchozích dnů. Trek končí v Sandfly Bay. Sandflies jsou takový mušky, něco jako komáři, akorát menší a déle ty kousance svědí. Takže je to třeba načasovat tak, abyste tu na člun nemuseli moc dlouho čekat.
Tenhle trek byl báječný. Bylo krásně, po počátečním zklamání a pochybách, že to nepůjde, jsme zažili obrovskou radost a nadšení. Byla to výzva, měli jsme respekt, volali jsme rádiem, byli jsme po zimě úplně první a byla pohoda!!!
Oficiální brožurka
Komentáře
Okomentovat