Co ten lezovec? Výstup na Grossvenediger (3 662 m) aneb od "survivalu" k Radleru

Tenhle příspěvek bych chtěla věnovat Lukášovi do Amsterdamu, který zinicioval celý výlet emailem "Co ten lezovec?" Všichni chtěli jet, ale nikomu se akce nechtěla moc organizovat, takže...Co teda ten lezovec? 

Dost na divoko (až mě to trochu rozhodilo:-) jsme v pátek posbírali po kolejích a sourozencích nějaké to železo a provázky, nedovolali se na horskou chatu, kde jsme chtěli spát, otočili se v Budějcích (někteří při tom stihli natočit video, odeslat přihlášku a oholit si nohy) a vyrazili na noc směr Grossvenediger (3 662 m) - 4. nejvyšší horu Rakouska. Náš horský vůdce Libor vybral výstup východní stranou. Po asi pěti hodinách jízdy jsme zaparkovali před Matreier Tauerhaus a pod širákem se alespoň trochu prospali.

Ještě ráno jsme moc nevěděli, jak s nádherně až kýčovitě azurovým dnem naložit. Jít až nahoru nám přišlo moc, jít jen na chatu zase málo. Itinerář výstupu vypadá následovně:

- Parkoviště (1 511 m) -  odsud se jde asi 6 km údolím, kde jezdí traktor s vlečkou s turistama.

- Neue Prager Hutte  (2 796 m) od parkoviště cca 5 hodin. 

- Grossvenediger (3 662 m) z Neue Prager Hutte asi 3,5 hodiny nahoru a 3h dolu. Z toho tak dvě třetiny času po ledovci. 

Nakonec okolnosti rozhodli za nás. Neue Prager Hutte, ačkoliv s kapacitou 100 lidí, hlásila obsazeno. Byla asi půl druhé odpoledne a spacáky jsme samozřejmě nechali v autě. Co teď? Hecnout to a dát po čtyřech hodinách spánku, pěti hodinách chůze dalších 800 výškových metrů nahoru (3,5h)  a 6 hodinový sestup přes 2 000 m? Jinou alternativu jsme nevymysleli, tak jsme vyhlásili "survival" a vyrazili. 

V zájmu úspěchu expedice jsme nechali můj batoh s nepotřebnými věcmi na chatě a já vyrazila se třemi šerpy - Jiříkem, Borisem a Vojtou nahoru. Hodinka po kamenech a pak už hurá na led. Grossvenediger (když se vám podaří nandat mačky:-) je celkem "choďák". Až na závěrečný hřebínek tu nenajdete žádné technické pasáže. Zato je ledovec však slušně popraskaný a obchází se mnoho trhlin. Po jednom výhružném a lehkém zakopnutí/propadnutí jsem měla fakt respekt pokaždé, kdy jsem po tenkém sněhovém mostu překračoval deset metrů hlubokou trhlinu. Ufffffff. Ale děsně mě to bavilo.

Slíbili jsme si, že do tmy budeme z ledovce pryč. Ale vrchol zahalil mrak, čas pokročil, my netušili, jak blízko jsme, začínali jsme být unavení. Nakonec v pravou chvíli se to rozfoukalo a my stáli kousek pod vrcholem. Pak už jen po hřebínku a mohli jsme fotit vrcholové skupinovky v čase 18:45:-) Po bezpečném sestupu a závěrem s čelovkama jsme se stavili na pivko a polévku na chatě, kde pro nás měli nachystaný krásný pokojík. Sice padly nápady hecnout to dolu, abychom dokončili "survival" a nasadili některým Budečákům brouka do hlavy:-) Nicméně představa dospání, ranní snídaně a pohodičky na chatě druhý den oprávněně vyhrála!

"...takže ten lezovec dobrý"